Po porážce napoleonské Francie se stalo Rakouské císařství přední mocností střední Evropy zachovalo si pozici vůdčího státu německojazyčného prostoru, sdruženého v Německém spolku, který nahradil Svatou říši římskou národa německého, zaniklou v době napoleonských válek. Toto postavení se však postupně dostávalo do střetu s ambicemi Pruského království. Revoluční vlna let 1848–1849 s sebou také přinesla posílení tužeb po sjednocení do té doby samostatných německých států. Koncepce tzv. velkoněmecká počítala s účastí Rakouska, koncepce tzv. maloněmecká Rakousko ze sjednocovacích snah vyřazovala. V čele tohoto proudu se v 60. letech 19. století, po nástupu krále Viléma I. a kancléře Bismarcka k moci, stanulo právě Prusko. Cílem Italského království zase bylo získat na Rakousku Benátsko a dokončit tak sjednocení Apeninského poloostrova v rámci Itálie. Jelikož Rakousko bylo nuceno bojovat na dvou frontách, byly rakouské ozbrojené síly rozděleny pro tuto válku do dvou samostatných armád. Prusku měla čelit Severní armáda (240 000 mužů) pod velením Ludwiga von Benedek. Proti Itálii stanula Jižní armáda v čele s arcivévodou Albrechtem (110 000 mužů).
Záminkou pro válečné řešení se staly neshody ve správě Šlesvicka a Holštýnska, které Rakousko a Prusko vybojovaly v zájmu Německého spolku na Dánském království v roce 1864. 7. června 1866 Prusové bez boje obsadili Holštýnsko, spravované Rakouskem, z 15. na 16. června 1866 bylo Pruskem napadeno Sasko, jehož armáda se již dříve stáhla do Čech, aby se spojila s vojskem rakouským. 17. června 1866 byl publikován válečným manifest rakouského císaře Františka Josefa I., na který následně shodně reagoval i pruský král Vilém I. K oficiálnímu vyhlášení války došlo 20. června 1866, kdy předala italská strana poselství o vypovězení války Rakousku arcivévodovi Albrechtovi, resp. 21. června 1866, kdy Prusové předali tutéž zprávu rakouským pohraničním hlídkám.
Válka proběhla poměrně rychle během sedmi týdnů léta 1866. V rozmezí 23. června až 15. července 1866 došlo na severním bojišti k řadě větších či menších střetů na českém a moravském území (u Chrastavy, Dlouhého Mostu, Kuřívod, Svijan-Podolí, Náchoda, Trutnova, Mnichova Hradiště, České Skalice, Svinišťan, Dvora Králové nad Labem, Jičína, Hradce Králové, Tovačova a Dubu nad Moravou), které z většiny dopadly pro rakousko-saské vojsko neúspěšně. Proto na konci července 1866 došlo k uzavření příměří v Mikulově a válka byla ukončena 23. srpna 1866 mírem, uzavřeným v Praze. Důsledky prohrané války byly především mocenské: Rakousko muselo rezignovat na své ambice v německojazyčném prostoru ve prospěch Pruska, jemuž se muselo podřídit i Sasko. Tak byla otevřena cesta ke vzniku sjednoceného Německa v čele s Pruskem, k čemuž došlo po porážce Francie roku 1871.
Naopak se italském bojišti se rakouské armádě proti Italům dařilo a 24. června 1866 slavila v bitvě u Custozzy vítězství, následovalo další vítězství v námořní bitvě u ostrova Visu. Převaha Prusů na severním bojišti však tyto úspěchy do značné míry eliminovala a Pražský mír stvrdil ztrátu Benátska ve prospěch Itálie.
Výsledek prusko-rakouské (a následně prusko-francouzské) války tak položil základ geopolitické uspořádání, které Evropu nakonec přivedlo ke katastrofě první a tím i druhé světové války.